Publikováno 12. dubna 2017
Po skončení 2. světové války došlo na území Československa k rozsáhlým přesunům kulturního majetku, které nemají v české historii obdoby. Vedle klasických uměleckých předmětů se jednalo o nejméně 16 milionů doložených svazků knih. Identifikace a klasifikace těchto knih je však nesnadná: na československé území byly po jeho osvobození identifikovány knižní fondy zahraniční provenience, které byly z důvodu protileteckých opatření evakuovány z berlínských knihoven na bezpečnější území Sudet, za druhé probíhalo kontinuální zajištění a následná konfiskace movitého majetku podle dekretů prezidenta republiky. Ještě před ukončením konfiskací v důsledku 2. světové války, zasáhla komunistické Československo další vlna konfiskací majetku, tentokrát z řad emigrantů a „nepřátel“ po únoru 1948. Smutnou tečku můžeme potom spatřovat v nakládání s klášterními knihovnami, po likvidaci klášterů v roce 1950.
Po nacistickém převzetí moci v sousedním Německu v roce 1933, zde začaly rozsáhlé transfery knižního majetku vyvolané změněnou politickou situací. Vedle dobře známého pálení knih, došlo postupně ke konfiskacím knihoven nacisty pronásledovaných osob, které byly převáženy do nově budované knihovny SD, sídlící v Berlíně, v budovách dvou bývalých zednářských lóží. Když došlo v roce 1939 k reorganizaci bezpečnostních složek, v rámci nově vzniklého Reichssicherheitshauptamtu (RSHA, Hlavní říšský bezpečnostní úřad), světonázorovým výzkumem a vyhodnocením (Weltanschauliche Forschung und Auswertung) byl pověřen sedmý úřad – Amt VII. Do čela byl postaven bývalý učitel berlínské univerzity, Franz Alfred Six.
Knihovna Amt VII byla rozdělena do tří velkých skupin, první skupinu tvořila kategorie Německá Říše a odborná literatura, druhou kategorií byla knihovna politických oponentů a třetí knihy cizojazyčné. Knihy oponentů byly nadále rozděleny do čtyř sekcí: 1. církev a pseudonáboženské skupiny, 2. teosofie, 3. svobodné zednářství, 4. marxismus a judaismus.
V srpnu 1943, po těžkých náletech na Berlín, byl vydán rozkaz k evakuaci materiálů v držení Amt VII na bezpečnější místa, na několik zámků v Sudetech a Slezsku – Wölfelsdorf (Wilkanów), Niemes (Mimoň), Hauska (Houska), Neu Peerstein (Nový Berštejn), Neufalkenburg (Nový Falkenburg) a Theresienstadt (Terezín). Na severočeských zámcích byly knihy evakuované RSHA po osvobození postupně objevovány čs. autoritami a část těchto knih se nachází v Národní knihovně České republiky dodnes.
V průběhu května a června byly různé osoby a komise pověřeny zajištěním památek v oblasti Sudet. Teprve v průběhu léta 1945 byla pověřena Národní a universitní knihovna v Praze zajištěním veškerého knižního materiálu. Velký úkol jí připadl právě na těchto čtyřech severočeských zámcích.
S tříděním knih na těchto zámcích bylo započato většinou na podzim 1945, špatná dostupnost ve spojitosti se začínající zimou posunula třídící práce na zámku Houska až na následující jaro. Při třídění šlo především o to, rozdělit majetek zahraniční od majetku nesporně českého (nalezeny byly např. knihy s provenienčním znakem emauzského kláštera). Neoznačený materiál měl být roztříděn podle jazyků. Ze zpráv ředitele knihovny Josefa Bečky o ukončení prací na severočeských zámcích jsme informováni o množství uložených knih: Mimoň: 256 626 svazků, Nový Falkenburk 93 624 svazků, Nový Berštejn 59 927 svazků a Houska 98 356 svazků. Dohromady se jednalo o více jak půl milionu knih. Ve většině případů byla menší polovina knih neoznačena provenienčním znakem a připravena na odvoz do Prahy. Knihy zahraniční provenience – tedy alespoň knihy pocházející ze spojeneckých států pak byly připraveny k restitučnímu řízení. Disponujeme informacemi o navrácení do Francie, Belgie, Holandska, Itálie, Jugoslávie, Polska a Švýcarska. Do Prahy byly převezeny knihy říšské provenience, které zahrnovaly části knihoven nejméně stovky zednářských lóží z celého Německa, které byly zpracovávány od ledna 2015 v rámci tohoto projektu. Při zpracování zednářských knih bylo zjištěno, že se v této kolekci nachází i několik jednotlivin, které nesplňují kritéria definice říšskoněmeckého majetku. Zřejmě nejlépe doloženým příkladem může být norská zednářská lóže Den Norske Store Landsloge. Počet 19 signatur, které se dnes nachází v rezervních fondech NK ČR je zřejmě příkladem lidského omylu. Přepis razítka této knihovny: „D. N. St. Landsloges Bibliothek“ musel zákonitě vést k záměně za majetek říšský.
Vedle evakuačních míst na čtyři výše zmíněné zámky, evakuace zahrnovala i ghetto Terezín, kterým prošlo za dobu své existence na 200 tisíc knih. Knihovna terezínského ghetta (Ghettozentralbücherei nebo Zentralbücherei Theresienstadt) byla budována z několika zdrojů, její postupný vzrůst šel ruku v ruce s postupem nacistického tažení Evropou. Vedle knih, které byly zabavovány deportovaným osobám při příjezdu do Terezína, byly do ghetta zasílány knihy likvidovaných a zakázaných institucí z Říše – část knih pocházela mimo jiné ze zednářských lóží či z katolických a evangelických organizací. Svou strukturou se tedy příliš nelišila od depotů na severočeských zámcích.
Konec války přežilo asi 100 tisíc knih. Tyto knihy byly převezeny v létě a na podzim do Prahy. Uloženy byly v obnoveném Židovském muzeu. Značná část knih, které převzalo Židovské muzeum, byla v letech 1945-1948 navrácena jejich právoplatným držitelům. Část byla předána obnoveným židovským komunitám v Československu. Určitá nejasnost nadále panuje nad částí knihovny, která měla být předána do Izraele.
V důsledku protileteckých opatření bylo evakuováno do kláštera v Teplé zhruba 400 tisíc svazků Preussische Staatsbibliothek. Knihy sem byly dopraveny v 23 vagonech v průběhu dubna až května 1944. Po zajištění této knihovny, měly být knihy připraveny na převoz do Prahy. Situace se ovšem radiálně změnila, když 8. srpna telegrafovala na ministerstvo školství okresní správní komise, že zajištěná Pruská státní knihovna je odvážena americkým vojskem a žádala o zakročení. i přes všechny intervence byla knihovna Američany odvezena do Mnichova a posléze předána do držby SRN.
Vedle Preussische Staatsbibliothek bylo ihned po válce nalezeno 28 beden knih z knihovny Stadtbibliothek Berlin ve vlakových vagonech u Šumperka. Tyto knihy byly uloženy v prostorách Státní vědecké knihovny v Olomouci. Knihy byly identifikovány při třídění reservních fondů. Samotná knihovna si v říjnu 1964 stěžovala ministerstvu školství, že jí knihy zatěžují z důvodu nedostatku místa a aby urychleně dojednala jejich předání a odvoz. V Olomouci se nacházely další zlomky berlínských knihoven – Deutsche Lehrerbücherei i zlomky Preussische Staatsbibliothek. Vývozní povolení k těmto knihám bylo vydáno na počátku roku 1957. Jednalo se o 215 beden knih, úžeji specifikovaná potom byla knihovna Stroux, uložená v knihovně Vysoké pedagogické školy v Olomouci. Ta zahrnovala 2 tisíce knih.
Část berlínské městské knihovny se nacházela také na zámku Frýdlant. Jednalo se o sedm vagonů knižního a archivního materiálu o téměř 100 tunách. Zhruba 500 beden bylo vydáno do NDR v průběhu roku 1952. Odvoz knih proběhl mezi 2. a 9. říjnem 1952 za spolupráce ministerstva zahraničních věcí, školství, vnitra, ředitele Státní studijní knihovny v Liberci.
Z dalších knihoven, které zastihl konec války v Československu můžeme jmenovat lékařskou knihovnu, nalezenou v Českém Dubu (Deutsche Ärzte Bücherei). Ta se stala součástí knihovny nově zřízené odbočky lékařské fakulty Karlovy university v Hradci Králové. Jako poslední ve výčtu, nikoliv poslední z řad v Československu nalezených knihoven, můžeme jmenovat berlínskou pedagogickou knihovnu nalezenou v Blankarticích u Děčína.
Podle dekretů prezidenta republiky byl postupně zajištěn a následně konfiskován majetek osob státně nespolehlivých. Zajišťováním knihoven byla pověřena Národní a universitní knihovna. Shrňme pouze základní fakta, protože tato kapitola byla hlavním tématem monografie Knihy znovu nalezené.
Knihy byly uskladněny ve vhodných budovách místními orgány, často byly svozy nasměrovány do škol či budov příslušných místních úřadů. Ke třídění svozových míst byli povoláváni knihovníci jak z Národní a universitní knihovny, tak dalších československých vědeckých knihoven, za účelem vytřídění hodnotné a odborné literatury. Zbytek byl ponechán na místě pro prodej, který zajišťoval Fond národní obnovy. Rozprodáno bylo více jak 15 milionů knih, které se tak často dostaly na zahraničních trh. Vědecká literatura byla následně distribuována dalším vědeckým knihovnám v Československu. Pouze z Národní a universitní knihovny bylo obesláno více jak 195 institucí, knihovníci NUK samotní, vytřídili na 12 milionů svazků knih, z nichž asi 50 tisíc svazků pocházelo z majetku „nepřátel“ po únoru 1948. Do prostor Klementina bylo svezeno 1,8 milionů svazků, z žádných dokumentů ovšem není patrné, jak velká část z těchto knih se dostala do fondů knihovny.
V noci z 13. na 14. dubna 1950 došlo v Československu k první etapě likvidace mužských klášterů. Celkově akce „K“ postihla 219 klášterů, 2376 řeholníků, z nichž 2201 bylo soustředěno do centralizačních klášterů a 175 nejvyšších představených do internačního kláštera Želiv.
Objekty byly zabrány pro armádu a ministerstvo vnitra. V uprázdněných řeholních objektech zůstalo velké množství inventáře, zahrnujícího vedle uměleckých předmětů i početné knihovny.Pro provedení svozu knih a kulturních památek z řeholních domů byly zřízeny technické skupiny dvojího druhu – pro svoz knih a pro svoz kulturních památek. První skupina byla řízena Národní knihovnou, zodpovědným byl za svoz František Horák. Druhá skupina byla zřízena při Umělecko-průmyslovém muzeu a Národní galerii. Pouze 19 knihoven mělo zůstat na místě, ostatní měly být postupně svezeny – dohromady více jak 1,2 milionů svazků. Převoz knih rozhodně neproběhl bez problémů. Exemplárním příkladem může být klášter v Kadani, kde bylo zjištěno, že: „zejména knižní materiál velmi cenný a z hlediska kulturních hodnot nenahraditelný je uložen v naprosto neudržitelném stavu, takže mu hrozí brzká zkáza. Knižní materiál mezi kterým jsou též inkunábule a jiné nenahraditelné tisky jest z velké většiny uložen neuspořádaně a neroztříděn ve vlhku a plísni a to pouze naházen na hromadách a místy roztrhán a s v padlými jednotlivými listy. Na dvorku kláštera mezi smetím a jinými odloženými věcmi byly nalezeny rozbité knihy, roztrhané hudebniny a jiný písemný materiál. Tyto knihy a tiskoviny a rukopisy jsou vystaveny vlivu počasí, jsou promoklé a odsouzeny ke zkáze.“
Ale ani v Praze se zajištění klášterních knihoven neobešlo bez potíží. Klášter Emauzy byl navštíven pracovníky knihovny a Národního muzea v Praze už na konci června 1950, knihy byly soustředěny do dvou místností středního traktu kláštera. Zmocněnkyně kláštera byla F. Horákem požádána, aby místnosti uzavřela a ponechala je beze změny až do odvozu knižního materiálu do příslušných ústavů. Klášter Emauzy byl uveden z pražských klášterních budov z hlediska naléhavosti až na posledním místě a proto se mělo započít s vyklízením až na konci srpna 1950. Když se tam ovšem pracovníci 30. srpna dostavili, zjistili, že budova již je předána ministerstvu zdravotnictví pro účely Státní fakultní nemocnice. Ze dvou místností, které měly zůstat zajištěné a nepřístupné, mezitím zmizely stoly a police na knihy a knihy byly naházeny na zem. Mezi odpadky tak byl nalezen např. starý tisk Pavla Stránského Respublica Bohemiae, jeho amsterodamské vydání z roku 1634. Ve stížnosti na toto počínání bylo zcela správně uvedeno, že s knihami bylo zacházeno „způsobem, který je nedůstojný kulturní společnosti“.
Předkládané řádky si kladly za úkol představit základní mechanismy nakládání s knižním kulturním majetkem v období po druhé světové válce. Patrné je, že velké množství kulturních hodnot se i přes četný prodej literatury podařilo zachránit pro vědecké instituce. Je třeba do budoucna otázku analyzovat stále hlouběji a připojit se především k celoevropskému trendu výzkumu knižní provenience, který nám může pomoci lépe identifikovat předválečné vlastníky knih.