Publikováno 21. září 2016
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla na jeho území zavedena dvojkolejná správa. Na jedné straně tu existovala správa tzv. autonomní (tedy „česká“) navazující na dosavadní československou, na straně druhé zde vznikla správa okupační – tedy německá, která byla fakticky nadřazena té první. Typické bylo to, že německým správním orgánům podléhali v první řadě němečtí státní příslušníci žijící v Protektorátu a nevztahovaly se na ně pravomoci úřadů autonomní správy. Na druhé straně však v řadě případů spadali pod „kuratelu“ německých úřadů i tzv. protektorátní příslušníci (neboli občané druhé kategorie), které tvořili především Češi. Tyto základní principy se samozřejmě nevyhnuly ani oblasti justice, v rámci níž dvojkolejnost přečkala i reformu protektorátní správy, která zavedením tzv. správ z příkazu Říše do autonomních úřadů de facto znamenala sjednocení administrativního řízení v Protektorátu. Po celou dobu německé okupace tak vedle sebe koexistovaly dva systémy justice: „český“ (navazující na systém československý) a německý.
Německé soudnictví v Protektorátu bylo ustaveno měsíc po začátku nacistické okupace. Právním podkladem bylo nařízení o německém soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 14. dubna 1939. Nejvyšší instanci německého soudnictví tvořil Německý vrchní zemský soud v Praze (Deutsches Oberlandesgericht Prag) s působností pro celý Protektorát. Tomu podléhaly německé zemské soudy (Deutsche Landesgerichte) v Praze s působností pro Čechy a Brně s působností pro Moravu. Nejnižší stupeň (první instanci) představovaly právě německé úřední soudy, které používaly oficiální označení Deutsches Amtsgericht. Na rozdíl od české (protektorátní) byla zdejší německá soudní soustava pouze třístupňová, což lze ale považovat za logické vzhledem k velikosti německé menšiny na území Protektorátu.
Celkem bylo zřízeno 12 německých úředních soudů (7 v Čechách a 5 na Moravě), jejichž územní působnost vymezovaly hranice obvodů protektorátních (autonomních, českých) krajských soudů. Některé německé soudy přitom zahrnovaly hned dva obvody krajských soudů. Německé úřední soudy sídlily v těchto městech:
Při každém německém úředním soudu se zřídilo státní zastupitelství. Soudní jednání vedl samosoudce (Amtsrichter), nerozhodovalo se tedy v senátech. Jejich počet se přitom mezi jednotlivými soudy v závislosti na velikosti spravovaného obvodu lišil – v Olomouci například působili tři soudci, zatímco v Českých Budějovicích čtyři. Soudcem se mohl stát pouze německý státní příslušník, který složil s prospěchem soudcovskou zkoušku. Takový soudce byl pak způsobilý k výkonu své funkce i na říšském území. Soudní jednání nemusela nutně probíhat v sídlech úředních soudů, ale v některých jiných městech a obcích (především se silným podílem německého obyvatelstva).
Německé soudní moci v Protektorátu podléhali v první řadě němečtí státní příslušníci, mezi něž patřili svým původem i Češi, kterým se podařilo získat německé občanství. Osoby bez německé státní příslušnosti (ponejvíce protektorátní příslušníci) v určitých trestních věcech rovněž podléhaly jurisdikci německých úředních soudů. To se týkalo trestných činů, pro něž se uplatňovalo výhradně německé trestní právo a dále soukromých žalob, které podal německý státní příslušník. V ostatních záležitostech podléhali protektorátní příslušníci pravomoci protektorátních („českých“) soudů. Německé soudy v Protektorátu byly zcela nezávislé na autonomním protektorátním soudnictví a jejich rozsudky se prohlašovaly „ve jménu německého národa“ („im Namen des deutschen Volkes“).
Pravomoci německých soudů v Protektorátu v oblastech civilních i trestních byly následně upravovány prováděcími předpisy v letech 1939–1940. Zvláštní nařízení definovalo také postavení německých notářů, vystupujících pod úředním označením Deutscher Notar. V oblasti civilního práva řešily německé úřední soudy všeobecné občanské spory, v nichž jako alespoň jedna strana vystupoval německý státní příslušník. Dále bývala předmětem jednání exekuční, konkursní a vyrovnávací řízení, pokud byl navrhovatelem německý občan. Pokud byla ve věcech nesporných směrodatná státní příslušnost určité osoby a tato byla německým státním příslušníkem. Německé úřední soudy se v tomto smyslu zabývaly především rodinným právem (rozvodová řízení, poručnictví, opatrovnictví, právní zastupování nedospělých osob) a úvěrovým právem a dalšími spory o pohledávky a náhrady škod (exekuce, vnucené správy, dražby, konkursy a vyrovnání, šekové právo). Vyřizovaly též záležitosti ohledně svéprávnosti. Důležitou agendu představovalo též pozemkové právo (Bodenrecht). Německé úřední soudy totiž vedly pozemkové knihy (Grundbücher) týkající se nemovitého majetku německých státních příslušníků v Protektorátu.
Pro dědické (pozůstalostní) záležitosti (Erbrecht) bylo v rámci úředních soudů zřizováno zvláštní oddělení. Součástí byla i působnost v oblasti tzv. dědičných statků (Erbhöfe) podle říšského zákona o dědičných statcích (Reichserbhofgesetz) z roku 1933. Cílem zákona bylo zamezit parcelaci středně velkých zemědělských usedlostí (od 7,5 do 125 ha) v rámci dědického řízení. Měla se tak uplatnit idea „krve a půdy“ (Blut und Boden), kterou prosazoval říšský ministr a nacistický ideolog Richard Walther Darré.3Do zákona byl vtisknut silný rasistický akcent. Úvodní věta v preambuli zákona ostatně explicitně k principu Blut und Boden odkazovala: „Říšská vláda chce zabezpečením starých německých dědičných zvylostí zachovat rolnictvo jako zdroj krve německého národa.“ Německý úřední soud tak vedl tzv. knihu dědičných statků (Erbhöferolle). Soudy věnovaly těmto případům zvláštní pozornost, protože je považovaly za důležitou součást „národnostního boje“ v Protektorátu.
Trestní záležitosti vyřizované německými úředními soudy se kromě německých občanů dotýkaly ve větší míře i protektorátních příslušníků, resp. Čechů a dalších skupin. Jednalo se o trestní činy proti německé branné moci, proti nositeli německého úřadu nebo úřadu NSDAP, příslušníku SA, SS, NSKK a dalších nacistických složek, kteří se zdržovali v Protektorátu. Závažnější trestní činy včetně těch s politickou povahou však vyřizovaly německé soudy vyšší instance, popřípadě soudy v Říši (jako lidový soudní dvůr pod vedením nechvalně známého Rolanda Freislera). Pravomoc úředních soudů v trestních záležitostech se tak v zásadě omezila na přestupky a přečiny, z trestných činů pak zejména na krádeže, loupeže a podílnictví na těchto skutcích. Kromě trestů odnětí svobody (nejvýše do jednoho roku) mohl soudce německého úředního soudu udělit peněžité tresty, trest ztráty občanských práv nebo zákaz výkonu veřejných funkcí, ale i kastraci (Entmannung). Na základě nařízení z února 1940 mohly úřední soudy udělovat tresty odnětí svobody ve výši až 5 let. Soudy měly k dispozici své věznice.
V roce 1941 došlo k reorganizační úpravě německého soudnictví v Protektorátu prostřednictvím výnosu říšského ministra spravedlnosti ze dne 13. března 1941, kterým se novelizovalo nařízení z dubna 1939. K původním 12 německým úředním soudům přibyly soudy v Hradci Králové a Táboře. Zároveň došlo k přemístění soudu v Německém Brodě do Kolína, hodonínský soud se přesunul do Uherského Hradiště a úřední soud ve Strakonicích se přestěhoval do Klatov. Obvody německých úředních soudů se současně přizpůsobily tehdejší německé civilní správě. Nadále se už nekryly s obvody protektorátních krajských soudů, ale s obvody oberlandrátů (OLB), přičemž Německý úřední soud v Praze pokrýval kromě pražského OLB také OLB Kladno a soud pro OLB Zlín sídlil v Uherském Hradišti. Zároveň ale došlo v důsledku toho k přesunům některých částí dosavadních obvodů německých soudů, což se dotklo např. původního obvodu bývalého Německého úředního soudu v Německém Brodě, jehož největší část spadala od jara 1941 pod kolínský soud, ale soudní okresy Polná a Štoky podléhaly úřednímu soudu v Jihlavě. Německé úřední soudy sídlily v některých případech v budovách oberlandrátů, což byl případ Pardubic nebo Plzně. Německý soud v Hradci Králové naproti tomu působil v budově tamějšího krajského soudu. Byla také přesně vymezena místa, v nichž mohla probíhat soudní jednání mimo budovu úředního soudu. Takto definovaná soustava německých úředních soudů přečkala reformu protektorátní správy, jejíž podstatná část vstoupila v účinnost v červnu 1942 – i po zrušení více než poloviny dosavadních oberlandrátů nedošlo k zániku tamějších úředních soudů. Německé soudnictví v Protektorátu bylo zachováno v této podobě až do konce nacistické okupace.
Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.