Akademický čtenářský spolek (1849 - 1889)

Publikováno 1. září 2016

Akademický čtenářský spolek byl založen 9. 1. 1849 (Ottův slovník naučný dokonce uvádí vznik již v listopadu 1848), pod názvem Akademický řečnický a čtenářský spolek. Činnost spolku byla oficiálně ukončena 26. 8. 1889, kdy došlo k jeho rozpuštění.

Hlavním úkolem spolku bylo sdružovat vysokoškolské studenty a pedagogy. Základem také bylo nerozlišovat mezi jejich národností. Členy spolku se tak mohli bez rozdílu stát studenti vysokých škol, kandidáti, doktoři a profesorové. Původním posláním řečnického a čtenářského spolku bylo: „vzdělání vědecké vůbec a řečnické a politické zvláště, k čemuž dopomáhati mělo: odbírání časopisů, knihovna, přednášky o předmětech vědeckého obsahu vůbec a státního zvláště, disputace a řeči v obou zemských jazycích.“ Samotná knihovna spolku měla již na začátku března 1849 na 300 svazků. Jejími prvními knihovníky byli hned 9. března 1849 zvoleni zakladatel české sociální pedagogicky Gustav Adolf Lindner a historik a pedagog Karel Tieftrunk.

Poprvé se spolek otřásl ve svých základech ještě v roce 1849, když byl v květnu vyhlášen stav obležení a všechny studentské spolky byly zrušeny. Ačkoliv byla činnost Akademického řečnického a čtenářského spolku značně omezena, existence mu byla i nadále dovolena. Zajímavostí je, že mezi zrušenými spolky byl například i spolek Slavie, který byl založen 2. dubna 1848 a který svůj majetek, mezi nimž byla například sbírka nerostů, starožitností nebo knihovna čítající několik set knih, odkázal právě Akademickému řečnickému a čtenářskému spolku. I v důsledku toho měla jeho knihovna v květnu 1851 již 1369 svazků knih. Další vzrůst knihovny byl ale na nějakou dobu znemožněn.

První zásadní zvrat v dějinách spolku nastal v roce 1853, kdy mu bylo dne 10. září nařízeno, aby změnil svůj název na Akademický čtenářský spolek. Místodržitelským nařízením byla jeho činnost zásadně omezena, výborové schůze se konaly za asistence policejního komisaře. Policejnímu ředitelství pak musel být předkládán ke schválení i seznam přírůstků knih. Do roku 1858 dokonce došlo i k zabavení 28 spisů, které byly označeny jako nehodící se do veřejné knihovny. Mezi nimi byly např. Malého Dějiny národu českého, Českobratrský kalendář na rok 1850, Storchův Konstituční zábavník, Polehradského Obraz země české aj.

Spolek musel všechny své aktivity omezit a stal se pouhou čtenářskou organizací. Jejími členy mohli být pouze posluchači na univerzitě a technice, a po svých studiích v něm mohli zůstat ještě další tři roky. Nově ale nesměli být členy spolku vysokoškolští pracovníci, a to ani profesoři, ani úředníci. I nadále se rozšiřovala knihovna, a to i díky nemalým dotacím - z počátku to bylo 455 zl., v roce 1871 vzrostl dotační příspěvek dokonce na 1518 zl. Knihovna ale rostla také díky příznivcům z řad nakladatelů a knihkupců. Mezi dárci byly též různé korporace a pochopitelně i jednotlivci. Mezi těmi nejznámějšími pak můžeme najít jména jako Brandl, Čelakovský, Erben, Frič, Hálek, Náprstek, Neruda, Palacký, Šembera, Tomek nebo Wocel. Dále knihovna koupila například část knihovny po profesoru techniky Rudolfovi Skuherském, 457 knih jí odkázal právník Karel Komrsek, František Šimáček, který byl majitelem Posla, věnoval darem 161 knih a sbírku 54 krásně vázaných knih věnovala spolku Otilie Sklenářová-Malá. I díky takovýmto darům měla knihovna již v letech šedesátých přes 7000 svazků.

Postupně se činnost spolku rozšiřovala o pořádání kulturních akcí. Další změna pro spolek nastala v roce 1860, kdy se prohlásil za českoslovanský a všechna jednání tak vedl nadále v češtině. Svými členy ale i širokou společností byl vnímán jako zástupce studentů v životě společenském i národním. Od roku 1857 začal spolek pravidelně pořádat koncerty, ochotnická divadelní představení a od roku 1870 také plesy a taneční zábavy, které byly velmi oblíbené.

Ačkoliv už v roce 1852 chtěl spolek vydávat vlastní časopis a v roce 1857 se pokusil vydat almanach, nenašel povolení u úřadů. Teprve ke svému dvacetiletému jubileu mohl vydat Almanach českého studenstva1 a Stručný dějepis akademického spolku, na ně také navázalo vydávání Kalendáře českého studenstva a pochopitelně také výroční zprávy, které začal spolek vydávat v roce 1865. Spolek se aktivně účastnil různých vlasteneckých akcí. Členům spolku pro vědecké, ale i všeobecné vzdělávání se, sloužila spolková knihovna, která např. roce 1888 obsahovala přes 15 450 děl ve 21 780 svazcích, přes 200 časopisů, z nichž 152 bylo českých a 23 z jiných slovanských zemí. Spolek byl aktivní v podpoře svých studujících členů, kterým pomáhal obstarávat kondice nebo placená místa vychovatelů, apod.

Akademický čtenářský spolek dosáhl svého největšího rozvoje v sedmdesátých letech 19. století, kdy si od roku 1869 trvale držel přes 1000 členů. V osmdesátých letech spolek opět rozšířil svoji činnost, když se zapojil i do politického dění pod vlivem mladočechů. To se projevilo ale velmi negativně, protože od té doby byl spolek stále více v zorném hledáčku úřadů. Policie mu začala zakazovat i tematické přednáškové večery.

Když v srpnu 1889 spolek vyslal ke slavnostnímu otevření Sorbonny delegaci Paříže, následně úřady pro překročení stanov zastavily jeho činnost a jeho spolkovou místnost ve Spálené ulici v Praze nechali zapečetit. Spolek byl po 26. srpnu 1889 rozpuštěn. Následně 15. března 1890 bylo i potvrzeno rozpuštění spolku rozhodnutím říšského soudu.

Ačkoliv byl spolek formálně zrušen, jeho duch nepřestal existovat. Jeho členové, ale i noví studenti se začali organizovat ve spolku Slavie. Současně si tento spolek činil nároky na převzetí jmění a především knihovny rozpuštěného spolku. Rozhodnutí ale bylo v rukou městské rady, která v té době byla ovládána staročechy, a tak knihovna Akademického čtenářského spolku připadla městu Praze a uložena byla v refektáři bývalého kláštera sv. Václava. Přičiněním Akademického domu se knihovnu povedlo 19. května 1890 zpřístupnit pod jménem „městské knihovny pro studující vysokých škol pražských ve svatováclavské trestnici.“ Studovat tyto knihy ale nemohl každý. Knihovna byla určena pouze imatrikulovaným studentů, českých vysokých škol pražských, z čehož ale byli vyloučeni absolventi.

Další osud původní knihovny Akademického čtenářského spolku byly tedy v rukou spolku Slavie. Toto období pak krásně popsal Ferdinand Stocký: „Slavie dbala o zvelebení vlastní knihovny a r. 1891 měla již 4000 svazků. V tu dobu koupila po zemřelém Nerudovi od jeho hospodyně asi 2500 knih. R. 1893 byla knihovna uspořádána, najaty velké místnosti ve Staré Rychtě v Rytířské ulici. Nastal nový život. Ale dne 14. října 1894 stihla nová rána studentstvo: Slavie byla rozpuštěna, archiv byl odvezen na policii, obě knihovny – spolková i Nerudova – podrobeny důkladné prohlídce, pátráno po politických rejdech, ale nadarmo. Na pozůstalost uvalen konkurs. Celou konkursní podstatu koupil Akademický dům za 2530 zl. Již počátkem r. 1895 jednalo se v Akademickém domě o zřízení studentské čítárny a knihovny, zatím však byla založena nová Slávie a celý inventář po bývalé Slavii byl jí zapůjčen. Avšak již 15. června 1897 usnesl se výbor Slavie vrátit 1. srpnem knihovnu AD, protože nová Slavie již nenabyla dřívějšího významu a ocitla se ve finanční tísni.“

V dějinách Akademické knihovny, ale i studentstva jako takového, je rok 1897 památným. Spolek Akademický dům svolal valnou hromadu, která provedla změnu stanov, následkem které byl rozšířen původní záměr spolku, který chtěl vystavět a spravovat dům pro studentské spolky, a byla zřízena pro české studentstvo čítárna a knihovna. Tím došlo ke sloučení knihovny Akademické čtenářského spolku a Slavie a spolu s čítárnou byly umístěny v najatých místnostech v Mikulandské ulici v Praze. Tím začala existence Akademické knihovny v Praze, která byla sice vystavěna na základech knihovny Akademického čtenářského spolku, ale psala již svoji vlastní kapitolu dějin.

Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.