Publikováno 19. září 2016
Akademické gymnázium se pyšní statutem nejstarší fungující střední školy nejen v České republice, ale i ve střední Evropě. Jeho historie je spojena s příchodem jezuitského řádu do Prahy. Řád Tovaryšstva Ježíšova přivedl do Čech na pozvání císaře Ferdinanda I. roku 1556 Petr Canisius (později svatořečený) a založil kolej nazvanou Akademie – Klementium. Při vysokoškolské koleji vznikla i latinská škola – gymnázium. Vysoké učení v Klementinu bylo roku 1653 spojeno s Karlovou univerzitou a sjednocená instituce nesla název Karlo-Ferdinandova univerzita. Pod jezuitskou správou se udržela až do zrušení řádu roku 1773, dále fungovalo jak gymnázium, tak univerzita samostatně.
Původní označení akademické gymnázium odkazovalo právě na úzké propojení s univerzitou, tj. akademií, a poskytovalo žákům dvou nejvyšších tříd imatrikulaci a tím pádem i práva občanů akademické obce. Akademická práva byla těmto vybraným gymnazistům odebrána v Rakousku až roku 1848. Přízvisko „akademické“ však škole pro odlišení od ostatních gymnázií v Praze zůstalo i nadále. Další gymnázia se stejným označením se tehdy zachovala také ve Vídni, ve Lvově a v Pešti. Název gymnázia se pochopitelně v průběhu doby měnil, „akademické“ ale definitivně přestalo být až po únoru 1948. Po roce 1990 se však škola opět přihlásila k tradici a její současný název zní Akademické gymnázium, škola hlavního města Prahy.
Jezuité nebyli v době rekatolizace v českých zemích přijímáni s nadšením – proti jejich působení propuklo i několik lidových bouří, ale navzdory tomu se pražské latinské škole začalo velmi brzy dařit. Již roku 1565 měla pět tříd – tři nižší třídy gramatické (principia, grammatica, syntaxis) a dvě vyšší, rétorické (poetica, rhetorica). Počet žáků se úspěšně rozšiřoval zásluhou bohatě podporovaných výchovných ústavů při koleji, v nichž se neplatilo školné. Jednalo se o konvikt šlechtický, alumnát pro chudé žáky a seminář chovanců papežských. Škola lákala nové studenty i díky dobré pověsti ohledně udržování kázně a okázalými slavnostmi. Jezuité působili na veřejnost již od roku 1559 provozováním různých deklamací, koncertů a divadelních představení, a to jak latinsky, tak česky. Výsledek se dostavil rychle – roku 1583 se škola mohla chlubit 400 studenty, o patnáct let později již dokonce 600 žáky. Zajímavé je, že téměř od začátku studenti nepocházeli jen z katolických rodin, ale i z rodin podobojí. Akademické gymnázium se stalo vzorem při zakládání jezuitských kolejí a gymnázií i v jiných městech v českých zemích.
Po roce 1600 se gymnázium změnilo podle osnovy pro školy jezuitské (Ratio et institutio studiorum societatis Jesu připravované od roku 1581, vydané roku 1599) na šestitřídní, když byla zřízena první přípravná třída, parva (též rudimenta). Touto reformou bylo gymnázium odloučeno od filozofických studií a podřízeno zvláštnímu představenému, prefektovi, který byl dosazován provinciálem.
Výuka se zaměřovala na náboženský život, na prohlubování výborné paměti, cílila na předměty jako dějepis či zeměpis, ale přírodní vědy byly velmi potlačeny. Za hlavní vyučovací jazyk se považovala pochopitelně latina, první učitelé česky ani neuměli – pocházeli převážně z Flander a z Itálie. Čeština se využívala velmi sporadicky, jen pro dorozumívání mezi žáky. Větší důraz byl kladen na češtinu až po roce 1763, když Filip hrabě z Kolowrat, nevyšší pražský purkrabí, vydal dekret na podporu češtiny jako vyučovacího jazyka. Z nejvýznamnějších učitelů působících na akademickém gymnáziu v jezuitské éře můžeme jmenovat Bohuslava Balbína (1621–1688) či Josefa Steplinga (1716–1788).
Po zrušení jezuitského řádu byla sepsána nová osnova pro gymnázia, odstraněna přípravka a ponecháno pouze pět tříd (rhetorica, poesie a tři třídy gramatické). Jeden profesor vždy učil všechny předměty v konkrétním ročníku. Výuka dál probíhala v latině, čeština byla upozaděna na úkor němčiny. Kromě jazyků se učilo náboženství, dějepis a zeměpis. Prostor pro matematiku a přírodopis byl vyhrazen pouze v hodinách vedlejších. Řečtina byla prohlášena za volný předmět a přeložena do humanitních tříd. Vrchním dozorem nad správou gymnázií byl státem pověřen direktor (Slezan Karel Hynek Seibt), kterému prefekt musel předkládat pravidelná hlášení o dění na ústavu. Učitelský sbor se skládal z prefekta Jana Jiránka, řečtináře Josefa Hebenstreita ze Streitenfeldu, učitelů Františka rytíře Schönfelda (poesie), Ignáce Cornovy (rhetorica) a učitelů gramatických tříd Jindřicha Trottmanna, Tadeáše Wolraba, Josefa Langmayera a Jana Noblitze. I po zrušení řádu se učitelský sbor skládal ze samých absolventů jezuitských škol, ti však byli brzy nahrazováni laiky. Roku 1775 se začal v latině psát velmi cenný pramen pro dějiny gymnázia – školní kronika, která referuje například i o chudých poměrech učitelů nebo o chození „za školu“.
Od roku 1808 fungovalo gymnázium opět jako šestitřídní ústav (nejvyšší třída rhetorica), působilo zde sedm vyučujících a prefekt. Roku 1805 byla také vydána nová osnova, podle níž vyučovali pedagogové dle předmětů, ne jeden učitel pro celý ročník. Tento systém však vydržel pouze do roku 1819, kdy nastal opět návrat k soustavě třídní. Roku 1804 byla zřízena pozice katechety pro výuku náboženství. Od roku 1812 býval učitelskému sboru přidělován adjunkt, který získával zkušenosti a mohl suplovat. Nařízení z roku 1828 stanovovalo maximální počet studentů ve třídě, a to na 80, proto se začaly zřizovat i paralelní třídy, v nichž se ovšem vybíralo školné.
Roku 1803 se pokusil Karel Ignác Thám zavést nepovinné hodiny češtiny. Výuka, která probíhala třikrát týdně, však byla brzy zrušena. Dalším učitelem, jenž se snažil o výuku rodné řeči, byl Josef Jungmann, který na ústavu působil od roku 1815. Český duch na akademickém gymnáziu v době předbřeznové podporoval horlivě i pedagog František Svoboda. Vlastenecké snahy na ústavu vyvrcholily v revolučním roce 1848, kdy se žáci i profesoři stali členy akademické legie, která pomáhala udržovat pořádek a konala čestné stráže (např. při zahájení Slovanského sjezdu), účastnila se jednání Národního výboru a bojů proti generálu Windichgrätzovi. Studenti akademického gymnázia především bránili po boku studentů filozofie barikády v okolí Klementina. Jejich vůdčí postavou byl absolvent gymnázia z roku 1846 Josef Václav Frič, nejaktivnější z řad profesorů byli Jan Pravoslav Koubek a Václav Kliment Klicpera.
Významným mezníkem pro dějiny středních škol nebyl ovšem rok 1848, ale 1849, kdy vstoupil dne 16. září v platnost Nástin organizace gymnázií a reálek v Rakousku, tzv. Exner-Bonitzova reforma, která se samozřejmě dotkla i akademického gymnázia. Došlo například ke sloučení filozofických ročníků vysokého učení s gymnaziálními třídami humanitními a vzniklo tak osmitřídní gymnázium zakončené maturitní zkouškou.
Následkem revolučních bouří se uvolnila na některých školách možnost výuky češtiny. Na akademickém gymnáziu byla 18. září 1848 vyhlášena čeština povinným předmětem a vyučovacím jazykem v hodinách náboženství, dějepisu, zeměpisu a přírodopisu. V letech 1850–1853 bylo dokonce toto gymnázium prohlášeno za české, což znamená, že se čeština stala vyučovacím jazykem ve většině předmětů.
Zlom přišel 3. října 1853, kdy bylo vydáno nařízení stanovující výuku v češtině jen v určitých hodinách na nižším gymnáziu. Nařízení reagovalo na vlastenecký ruch ve vyšších třídách gymnázia. Tehdejší student Vítězslav Hálek se svými spolužáky vydával studentský časopis, který se stal trnem v oku rakouským úřadům. První dva ročníky vyšly každý pod jiným názvem (Varito, Lyra). Tisk třetího ročníku však byl pozastaven a začalo vyšetřování. Policejní ředitel Sacher-Masoch podal na místodržitelství zprávu o podezřelém časopisu vydávaném před očima profesorského sboru, který „dokazuje národnostní ,fanatismusʽ a především duch roku 1848“. Tehdejší ředitel gymnázia Václav Kliment Klicpera své studenty hájil slovy, že prý nevydávali časopis, ale jen slohová cvičení. Při vyšetřování mu přitížila však i skutečnost, že se na jeho ústavu vyučovala srbština. Výsledkem vyšetřování byly kromě omezení výuky češtiny i velké postihy v řadách profesorského sboru – ředitel Václav Kliment Klicpera byl penzionován, František Čupr propuštěn, Václav Svoboda poslán do Bratislavy, Josef Pečírka přeložen do Jindřichova Hradce atd.
O historii školy se dozvídáme od roku 1851 z pravidelných výročních zpráv. Na tomto prameni lze také sledovat toleranci českého jazyka na ústavu. Počáteční české zprávy se roku 1854 změnily na německé s občasnými odbornými články v češtině či latině.2 Od roku 1859 však vycházejí tyto sešity v češtině. Kronika ústavu je psána latinsky do roku 1858, poté také česky. Vliv češtiny se zvýšil na počátku šedesátých let, kdy bylo rozhodnuto, že na nižším gymnáziu se bude opět vyučovat česky, a ředitel Josef Hoffmann, který česky neuměl, byl nahrazen Janem Nečáskem. Roku 1867 bylo smíšené gymnázium definitivně prohlášeno českým.
Zájem o studium na akademickém gymnáziu neutuchal, naopak se zvyšoval – roku 1868 zde studovalo již 870 žáků, což bylo nezvladatelné množství. Brzy se ale naštěstí otevřela nová pražská gymnázia, a zájemci se tak mohli rozdělit do více ústavů. Roku 1872 se na akademickém gymnáziu objevila první dívka, zřejmě jako první studentka v monarchii, R. Vocelková. Studentky Minervy zde vykonaly písemné maturitní zkoušky jako externistky o 23 let později.
Vlastenecký duch vládl na ústavu dále, ne vždy byl ale tolerovaný – například roku 1873 byl „pro své neskrývané vlastenectví a pokrokové názory“ penzionován ředitel Tomáš Bílek. Studenti s profesory ale navštěvovali pročeské kulturní akce, jakými byly například 100. výročí narození Josefa Jungmanna, smuteční průvod při pohřbu historika Františka Palackého nebo slavnostní večer v Národním divadle na počest Václava Klimenta Klicpery. Významnou osobností podněcující zájem studentů o české dějiny byl v tomto období Zikmund Winter.
Za první republiky počet žáků poklesl, na vině však nebyla nižší prestiž školy, ale vyšší počet středních škol v hlavním městě. Studenti se účastnili národních oslav – například 50. výročí otevření Národního divadla, vzpomínky na Františka Palackého, pohřbu Aloise Jiráska či Viktora Dyka. Post ředitele dlouhá léta zastával František Lakomý (1926–1940), po němž školu v nelehkých letech řídil Jaroslav Vocílka (kromě krátké pauzy na konci války až do roku 1948).
Za druhé světové války značně poklesl počet studentstva – z 595 žáků ve školním roce 1938/1939 na 270 ve školním roce 1944/1945. Někteří profesoři i studenti byli zatčeni gestapem a odvlečeni do koncentračních táborů. Hrdinství studentů tohoto gymnázia se projevilo i za Pražského povstání, kdy bojovali na barikádách, za což dostali veřejné uznání a vojenské vyznamenání.
Všeobecný úpadek gymnaziálního vzdělávání po školských zákonech z roku 1948 a 1953 byl zastaven v šedesátých letech. Po Josefu Zachystalovi (1948–1952), Alžbětě Okrouhlé (1952–1957) a Karlu Rakovičovi (1957–1963) se do čela ústavu roku 1963 postavil Rudolf Franěk, jenž zavedl specializované třídy s výukou latiny a řečtiny. Došlo i na experimentální obnovení osmiletého gymnázia v roce 1968. Všechny „výdobytky“ uvolněné atmosféry šedesátých let však byly na začátku normalizace rychle zrušeny.
Doba normalizace naopak přinesla nesmyslné zavedení polytechnických specializací studia. Ve školním roce 1983/1984 navíc došlo k tzv. aféře „Svobodná Evropa“. Několik studentů ze třídy, kterou vyučovala zarytá komunistka, založilo recesistický spolek a zprávu o něm zaslalo do redakce zakázané rozhlasové stanice. Vyšetřování StB skončilo pro několik žáků vyloučením ze školy.
Do obvyklého běhu školy zasáhly několikrát oslavy výročí založení. Odložená připomínka 400. výročí vzniku gymnázia se konala až roku 1966 a vyvrcholila propůjčením Řádu práce (za významnou výchovně vzdělávací činnost), který byl ústavu předán na sjezdu žáků a profesorů původního akademického gymnázia. V roce 1986 se skupina učitelů rozhodla pro sestavení almanachu, na nějž navázala o deset let později publikace stejného typu.
Akademické gymnázium, dnes neodmyslitelně spojené s budovou ve Štěpánské ulici 22, se za svou dlouhou historii mnohokrát po Praze stěhovalo. Nejdříve sídlilo přímo v budově Klementina, roku 1783 ale změnilo na základě císařského nařízení působiště a přesunulo se do bývalého jezuitského semináře sv. Václava čp. 240 v Husově ulici na Starém Městě. Roku 1805 se na 78 let vrátilo do budovy Klementina, aby po vzniku české univerzity nalezlo azyl v budově na Smetanově nábřeží čp. 995, od roku 1902 pak v ulici Na Rejdišti čp. 1. Po vzniku republiky, konkrétně v roce 1920, bylo gymnázium umístěno v budově bývalého piaristického gymnázia čp. 856 na Novém Městě na rohu ulic Na Příkopě a Panská. Až po druhé světové válce se škola nastěhovala na adresu Štěpánská 22 (čp. 614) na Novém Městě. Tato budova byla původně postavená v roce 1899 pro Státní německé reálné gymnázium v novobarokním slohu podle plánů Václava Nekvasila. Prozatím naposledy se škola musela stěhovat v roce 1978, kdy bylo rozhodnuto o rekonstrukci interiérů. Přestavba trvala sedm let a mezitím škola vystřídala v pražském Břevnově dvě adresy, a to v ulici Na Okraji a Nad Alejí.
Akademické gymnázium se kromě jiných sbírek mohlo chlubit i bohatou knihovnou. Byla založena roku 1817 zásluhou prefekta F. Petritscheho. Dřívější knihovní fond školy byl převeden do knihovny Karlo-Ferdinandovy univerzity. Počet svazků díky darům prefekta, profesorů i žáků úspěšně narůstal, v prvním roce měla knihovna již přes 500 svazků, v roce 1841 pak 2540 svazků. Ve školním roce 1854/1855 byla knihovna rozdělena na profesorskou a žákovskou (každou spravoval jiný profesor). Počet titulů se navyšoval jak dary, tak nákupy, v roce 1884 došlo k první katalogizaci. Z ideologických, ale také z prostorových důvodů byl knižní fond ve velkém rozprášen (stejně jako v případě jiných středních škol) v padesátých letech v rámci školské reformy a při založení jedenáctiletky. Již předtím, v roce 1945, přijala například Knihovna Národního muzea 1365 svazků z gymnaziální knihovny. Z tohoto souboru se však v této instituci dochoval pouze zlomek, přibližně 160 titulů. V současné době se v knihovně Akademického gymnázia nachází stále i kronika školy, originální vydání spisů Dobrovského, souborné dílo Jungmannovo, autentické Krameriusovy c. k. vlastenské noviny z roku 1797 a další vzácné tisky.
Staroslavným gymnáziem samozřejmě prošel za dobu jeho trvání nespočet významných osobností, portréty některých slavných absolventů zdobí stěny schodiště školy. Z dlouhého seznamu jmenujme namátkou Karla Čapka, Františka Drtinu, Jaroslava Golla, Jaroslava Heyrovského, Bedřicha Hrozného, Jana Hřebejka, Petra Jarchovského, Erazima Koháka, Josefa Kouteckého, Josefa Svatopluka Machara, Jana Masaryka, Víta Nejedlého, Františka Ladislava Riegera, Bedřicha Smetanu, Františka Xavera Šaldu, Josefa Švejcara, Josefa Kajetána Tyla a Miroslava Tyrše. V roce 1954 zde ve večerní škole pro pracující složil maturitní zkoušku rovněž Václav Havel.
Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.