Publikováno 12. září 2016
Ve vývoji moderních česko-německých vztahů představoval Rudolf Lodgman von Auen osobnost obrovského vlivu a významu, navíc s nebývale rozsáhlou zachovalou pozůstalostí, jež je pramenem nemalé vypovídací hodnoty.
Královéhradecký rodák byl právníkem a především politikem a hlasem německého etnika v českých zemích po bezmála pět dekád. Činorodý potomek šlechtického rodu von Auenů prožil poměrně bohatý život – byl poslancem Říšské rady (zákonodárného orgánu Rakouska-Uherska) v době předválečné, účastníkem bojů za 1. světové války, čelným představitelem německé většiny v pohraničních oblastech nově vzniklého československého státu a později poslancem jeho Národního shromáždění, komentátorem a spíše pasivním pozorovatelem krize česko-německých vztahů v druhé polovině let třicátých. Na sklonku své politické dráhy byl exilovým představitelem krajanské organizace sudetských Němců, u nás velmi důvěrně známého landsmanšaftu. Klíčovou roli v moderních českých a československých dějinách však sehrál na přelomu let 1918/1919 jako hlavní představitel a zemský hejtman separatistické provincie Deutschböhmen.
Budoucí sudetoněmecký politik byl potomkem starobylého šlechtického rodu původem pocházejícího z britských ostrovů, který z náboženských důvodů emigroval v alžbětinské éře do střední Evropy. Rodové jméno bylo posléze poněmčeno a Lodgmanové stanuli v řadách říšských rytířů. Potomek rodu Rudolf se narodil Josephu von Auen Lodgmanovi a jeho manželce rozené Alterové von Waltrecht v Hradci Králové. Po absolutoriu právnické fakulty pojal roku 1909 za manželku Annu Marii Filipkovou, s níž měl tři děti. Většinu svého aktivního života však strávil v politice – dá se říci, že byl již od mládí profesionálním politikem s jasně vymezenými a konzistentními politickými názory. Již jako mladý právník se stal představitelem Svazu německých okresů. Lodgman, po celý život zastánce myšlenky všeněmecké jednoty a práva národů na jejich sebeurčení, vstoupil do světa velké politiky roku 1911, když byl zvolen poslancem Říšské rady ve volebním okrsku Ústí nad Labem (mj. později jednoho z nejvýznamnějších měst země Deutschböhmen).
Lodgmanovo předválečné působení v roli poslance Říšské rady bylo sice krátké, ale o to zajímavější. Obecně se dá říci, že mladý politik patřil od začátku k nejhlasitějším a nejaktivnějším zákonodárcům zvoleným převážně v německých oblastech českých zemí. V poslanecké funkci se mu rozhodně hodily jeho zkušenosti a dovednosti nabyté během studií práv – a to jak během jeho působení v rakouském parlamentu, tak později v československém Národním shromáždění. Z dostupných záznamů vyplývá, že mezi hlavními oblastmi, jimiž se během svého působení v poslanecké lavici rozsáhle zabýval, byly především problematika česko-německého vyrovnání a jazyková otázka, okrajově též téma menšinového školství. Během svého poslaneckého angažmá patřil Lodgman k významným zastáncům rozdělení jazykově heterogenních českých zemí na kompaktní jazykové celky. Dá se říci, že už v době těsně před vypuknutím válečného konfliktu se v hlavách německých poslanců z českých zemí rodily nápady na vytvoření autonomních německých jazykových celků, jako byla později právě provincie Deutschböhmen a další země Německého Rakouska. Stojí za zmínku, že již během složitých jednání k výše uvedeným tématům na půdě Říšské rady projevoval Lodgman velkou míru pragmatismu a vůli k jednání s různými stranami, což byly vlastnosti, které svým způsobem oceňovali jeho partneři – ať už z řad českých politiků, či zástupců dalších německých stran. Lze konstatovat, že prakticky celé své politické působení v následujících dvou dekádách platil Lodgman za politika umírněného a odmítajícího jakékoli formy radikalismu.
Lodgman se mezi lety 1915–1917 zúčastnil bojů na italské frontě jako dobrovolník. Po této epizodě se vrátil do politiky jako vůdčí osobnost německých poslanců z českých zemí a vyjednavač, který bude za německou stranu hrát klíčovou roli v poválečném vývoji tohoto prostoru. Umírající monarchie se snažila zachránit pomocí vstřícných reforem (vůči svým jednotlivým národům), čímž ale v podstatě urychlila svůj konec. Reakcí německých politiků za české země na tzv. Tříkrálovou deklaraci byla houževnatá práce na vytvoření samostatné země Deutschböhmen. Vedle předsedy Sdružení německých poslanců z Čech Raphaela Pachera patřil k nejvýznamnějším vyjednavačům právě Lodgman. Tak jako nabral během podzimu a zimy posledního válečného roku neuvěřitelné tempo širší geopolitický vývoj, zaznamenala obdobný překotný vývoj i situace v sudetoněmeckých oblastech. Rudolfa Lodgmana katapultovala právě tato situace na pomyslný vrchol jeho kariéry, z něhož v onom překotném období následoval pád.
Rozhodující dopad na budoucí vývoj odcházející monarchie a na scénu vstupujících nových nástupnických států měl pokus císařské vlády o federalizaci mocnářství. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Dne 21. října se němečtí poslanci Říšské rady prohlásili za Prozatímní shromáždění Německého Rakouska (německy Deutschösterreich). Rozpadu monarchie již nemohlo nic zabránit. Byl to právě nový nástupnický stát, Německé Rakousko, který si nárokoval pohraniční oblasti českých zemí osídlené silnou německou menšinou. Vznik Československé republiky 28. října 1918 ještě více urychlil proces konstituování německých provincií v nově vznikajícím státě, které deklarovaly svou příslušnost k Německému Rakousku. Kromě Deutschböhmen se jednalo o další tři provincie v převážně pohraničních oblastech nové republiky – Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. Na okraj uveďme, že ze čtyř zmíněných provincií se nejdelším trváním a patrně nejlepší organizační správní strukturou mohla pyšnit – právě hlavně díky Lodgmanově snaze –Deutschböhmen. To se projevilo mj. i horečnou aktivitou její vlády ještě v průběhu konání konference v Saint-Germain, tedy v době, kdy již celá krátká, tragická a naprosto neúspěšná epizoda dávno skončila.
Od okamžiku vzniku německorakouské země Deutschböhmen – korelujícím s vyhlášením státu, na jehož teritoriu se nacházela, ale jehož nechtěla být v žádném případě součástí – bylo jasné, že ideálním adeptem na její vedení je právě Lodgman. Ten si toho byl vědom a nutno podotknout, že si byl svými schopnostmi a zkušenostmi jist. Takto vzpomínal na události této doby v pamětním listě, zaslaném v dubnu 1938 dokonce samotnému Hitlerovi: „Sám jsem v roce 1918 přebíral (za těžkých okolností) úřad zemského hejtmana, protože se nenašel nikdo vhodnější, na kom by se politické síly shodly. [...] Ani v československém parlamentu neměla strana jasnou představu, na kom se shodnout...“ Jeho chvíle nenastala ale ihned po vyhlášení provincie, nýbrž až krátce poté, 5. listopadu, kdy byl zvolen hejtmanem provincie místo (ve funkci pár dní působícího) svého předchůdce Pachera, jenž se stal ministrem vlády Německého Rakouska. Jako nový zemský hejtman se tak stal hlavou vlády této země se sídlem v Liberci. Součástí předsednictva byli vedle Lodgmana, reprezentujícího měšťanské strany spíše konzervativního ražení, sociální demokrat Josef Seliger a agrární politik Wilhelm Maixner. Složení zemského sněmu provincie odráželo výsledky posledních rakouských voleb do Říšské rady. V gesci předsednictva byla především klíčová agenda zásobování, dále pak tisk, finance a otázky bezpečnosti. Kromě toho bylo vytvořeno dalších 12 referátů zaštiťujících další oblasti.
Obecně lze říci, že celé „dobrodružství“ krátkou dobu trvajících separatistických oblastí bylo od začátku odsouzeno k fatálnímu nezdaru. Lodgmanova vláda musela čelit několika palčivým potížím. Na prvním místě to byl především problém se zásobováním obyvatelstva. Netřeba říkat, že zásobovací situace byla na konci války naprosto žalostná. Provincie byla geograficky pochopitelně oddělená od státního útvaru, za jehož část se považovala (tj. Německého Rakouska) a byla naopak ekonomicky propojena s Československem, proti němuž bojovala. Velkým paradoxem tak je, že vůdci sudetoněmeckých separatistických provincií sice na jedné straně Československu spílali a při jednáních s československými představiteli žádali, aby s nimi bylo jednáno jako s představiteli suverénního cizího státu, na straně druhé však velmi dobře věděli, že ze své pýchy musí poněkud slevit, neboť se bez československé hospodářské pomoci neobejdou. Jakákoli hospodářská nezávislost provincie (případně nějaká forma pomoci ze strany zemí Německé říše, konkrétně Saska) byla čirou iluzí. „Poměry se téměř v celé průmyslové části Deutschböhmen staly bezútěšnými, co se zásobování týče,“ vzpomínal Lodgman, a konstatoval, že „[...] československá vláda sice měla dostatečné zásoby ze zemědělských oblastí Čech, Moravy a Slezska, [...] rozmáhá se ale černý trh, kde panují nevázané ceny a řada lidí na tom profituje.“ Situace byla opravdu neúnosná. „Zásoby potravin v Deutschböhmen byly na hranicích zabavovány československými orgány a odváženy na české území. [...] Za této situace musel německý pracující, aby přežil, dát veškerý svůj majetek pašerákům,“ pokračoval Lodgman, „zatímco je v Praze možno koupit tolik chleba, kolik hrdlo ráčí, v Deutschböhmen nikoli...“ Liberecká epizoda byla odsouzena k nezdaru z více důvodů, kromě výše zmíněného ekonomického faktoru hrál roli i faktor bezpečnostní. Spory mezi Čechy a Němci byly velmi časté a vláda navíc musela čelit častému rabování. Polovojenská organizace nazvaná jako Lidobrana (německy Volkswehr) byla jen směšným pokusem pro zajištění stability v regionu. Německému panství logicky příliš nepřáli Češi, ale nutno podotknout, že se celý projekt Deutschböhmen setkával i s jistou nedůvěrou německého etnika. Lodgman vzpomínal: „[...] To tvrdí Češi. Ve skutečnosti v Deutschböhmen nenajdete jediného Němce, který by přijal, ať už v jakékoli formě, spojení s československým státem.“ A pokračoval: „Ať už se v Deutschböhmen podíváte kamkoli, nenajdete jediného německého průmyslníka, který by přemýšlel jinak... Ač Češi tvrdí opak. Tvrdí, že se prý většina obyvatel Deutschböhmen chce připojit k Československu. [...] Pravda by se dala velmi rychle zjistit pomocí referenda v Deutschböhmen...“ Tyto věty směřovaly k poměrně zásadnímu problému, a to k rozpolcenosti představitelů německého průmyslu v Deutschböhmen. Ty sice nikdo nemohl obviňovat z přílišných sympatií k Československu, nicméně na druhou stranu si zcela realisticky uvědomovali nemožnost oddělení sudetoněmeckých oblastí od vnitrozemského Československa, které by poškozovalo i jejich vlastní zájmy.
Všechny tyto faktory sehrály klíčovou roli při poměrně snadném obsazení Deutschböhmen československou vojenskou mocí. Lodgman musel sám v listopadu emigrovat, nejprve do saské Žitavy a o něco později do Švýcarska. Byl politikem velmi houževnatým, který se naplnění svých vizí nevzdával ani v exilu. Konference v Saint-Germain-en-Laye, řešící poválečné uspořádání Evropy a především vztahy právě s Německým Rakouskem (které Lodgman jako hlava provincie Deutschböhmen zastupoval), byla vítanou příležitostí pro využití jeho diplomatických a politických dovedností. Při obhajobě práva sudetských Němců na sebeurčení se pokusil působit na účastníky konference a zprostředkovaně i na administrativu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, velkého zastánce zmíněného práva. Veškerá aktivita sudetských Němců však přišla nazmar – vítězové nad poraženými centrálními mocnostmi se rozhodli jednomyslně podpořit teritoriální integritu Československa. Na základě usnesení konference zrušila Rakouská republika zemskou vládu Deutschböhmen. Poslanci rakouského Národního shromáždění včetně Lodgmana pak 24. září opustili s velkým pohnutím své kolegy, neboť jejich mandáty (spolu s provincií Deutschböhmen) byly prohlášeny za zaniklé.
Československo se zachovalo k účastníkům sudetoněmecké rebelie celkem blahosklonně a umožnilo jim plnou rehabilitaci a návrat do veřejného života. Lodgman byl v podstatě celý svůj život politikem z povolání a mezi sudetskými Němci se navíc těšil velké vážnosti, pramenící z jeho krátkého působení v roli zemského hejtmana Deutschböhmen. Jeho kontakty, zmíněný pragmatismus a minulost mu umožnily vstup do politiky v novém československém státě. Byl zvolen poslancem ve volebním okrsku Louny. Jeho následující působení v této roli bylo také neobyčejně zajímavé, naplněné dalším bojem za práva Němců v pohraničních oblastech Československa a účastí v řadě soudních sporů. Jeho kariéru poslance za novou Německou nacionální stranu, během níž se profiloval jako zarputilý zastánce negativismu vůči jakékoli spolupráci s československým státem, ukončily volby roku 1925. Svůj neúspěch Lodgman zdůvodnil mj. tím, že: „15. listopadu [roku 1925] se voliči volebního okrsku Louny rozhodli, že má další práce nemá význam. [...] Ukázalo se, že sudetoněmecký lid není přesvědčený a jednotný v otázkách upřímného smýšlení a odvahy... Stále větší roli hrají nedůstojné podlézání [rozuměno československému státu] a politické obchody...“ Německé měšťanské strany, jež Lodgman reprezentoval, ve volbách utrpěly obrovskou porážku. Od té doby též Lodgmanův vliv v sudetoněmeckém politickém táboře klesal. Stal se definitivně politikem minulosti. Mezi hlavní důvody lze započítat především odmítnutí zmíněného negativismu Němců vůči Československu. Nastala éra nových německých politických sil, které kladly důraz na nutnost určité formy konstruktivní spolupráce s Československem, kterou Lodgman označoval (s pejorativním nádechem) slovem aktivismus. Mezi ně patřila především Německá národně socialistická strana dělnická (Deutsche natioanalsocialistische Arbeiterpartei, DNSAP) Konráda Henleina. Podívejme se blíže na zajímavé proměny Lodgmanova vztahu k tomuto sudetoněmeckému představiteli.
Dle pramenů Rudolf Lodgman von Auen o generaci mladšího sudetoněmeckého předáka příliš v lásce neměl. Důvodů bylo více. Vedle pochopitelné žárlivosti na Henleinův rostoucí vliv mezi sudetskými Němci nepochybně sehrál roli jeho důraz na jistou výlučnost „sudetoněmeckého kmene“ jako zvláštní formy „němectví“. V tomto byl Lodgman názorově kontinuální – celou svou kariéru byl zastáncem pangermanismu, tj. co nejtěsnějšího spojení středoevropských Němců. Pak to byl též výše zmiňovaný aktivismus, tj. forma pro Lodgmana nepřípustné spolupráce s Masarykovou republikou, jež byla typická pro DNSAP a po jejím postavení mimo zákon z roku 1933 pro její nástupnickou organizaci SHF. Lodgman konkrétně atakoval Henleina pro jeho podbízení se Československu a zradu „všeněmeckých“ zájmů v citovaném dopise Hitlerovi ze dne 10. 4. 1938. Vedení SHF označuje jako „... mladé muže, kteří měli většinou tu smůlu, že světovou válku prožili jako děti a museli se obejít bez silné ruky svých otců. [...] Jejich hlavní princip byl a je, že účel světí prostředky a že v politice jde hlavně o to protivníka porazit klamem a lstí,“ tvrdí Lodgman a pokračuje, „proto je třeba říci, že jejich v roce 1933 deklarovaná loajalita [československému státu, pozn. aut.] musí národně uvědomělým mužům vhánět do tváře ruměnec.“ Lodgman se dále pouští do ostré kritiky Henleina v souvislosti s jeho vystoupením, které adresoval sudetským Němcům v České Lípě na jaře roku 1934, kdy se představitel SHF údajně dopustil jasného opuštění pangermanistických myšlenek a též zrady německého nacionálně-socialistického hnutí. Nutno podotknout, že československé politické kruhy ještě do vypjatých událostí roku 1938 zvažovaly podporu Lodgmanovi a jeho DNP jako jisté protiváze radikálních henleinovců. K tomu nedošlo, neboť se v krátké době proměnil Lodgmanův postoj k Henleinovi. Dva týdny po odeslání zmíněného dopisu Hitlerovi proběhlo další vystoupení Konráda Henleina před německým publikem v Karlových Varech. Zde se sudetoněmecký vůdce radikalizoval ve své rétorice vůči československému státu, čímž si získal Lodgmanovu pochvalu. Ten mu krátce poté, dne 3. května 1938, poslal dopis s blahopřáním ke kulatým 40. narozeninám, v němž mu (poněkud licoměrně, vezmeme-li v potaz jeho předcházející kritiku henleinovců) složil poklonu ve smyslu: „... musí pro Vás být velkým zadostiučiněním, že za Vámi stojí celé sudetoněmecké hnutí. [...]. Sudetoněmecký oportunismus je vzpomínkou. Ve Vaší řeči, pronesené dne 24. dubna v Karlových Varech byla konečně uzavřena jedna kapitola sudetoněmecké politiky, která byla otevřena roku 1926 pod prázdným slovem ‚aktivismus‘.“ Okupaci českých zemí Lodgman vítal, nicméně během ní se do politického života vůbec nezapojoval. To bylo dáno hlavně tím, že jeho někdejší vliv byl naprosto marginalizován. Po válce byl však z Československa odsunut a poslední útočiště nalezl v Bavorsku. Politicky činný byl až do konce života a stal se jedním z vůdčích představitelů německých vysídleneckých organizací v Československu, konkrétně známého Sudetoněmeckého krajanského sdružení, tzv. landsmanšaftu. Zemřel v Mnichově a není bez zajímavosti, že spočinul na mnichovském Waldfriedhofu v těsné blízkosti posledního odpočinku svého známého, politického spojence a reprezentanta zahraničního odboje za 2. světové války, generála Lva Prchaly.
Poznámkový aparát, kde budou uvedeny zdrojové dokumenty, bude uveřejněn ve sborníku všech medailonků, který plánujeme vydat během podzima 2016. Děkujeme za pochopení.